Ahoj Pájo, 800 odtrénovaných ligových zápasů už něco znamená… Považuješ se za trenérského matadora?

Matadora ne, spíše trenérského blázna. To číslo je spíše dané tím, že jsme v Přerově nikdy neměli tolik trenérů, abych mohl trénovat pouze jednu kategorii. Za těch 13 let trénování jsem se každou sezónu pohyboval minimálně u dvou kategorií a téměř vždy tam byl ještě mužský A-tým. To se pak rychle nasčítá.

Klub FBC Přerov prošel od začátku tvého působení ve vedení až neuvěřitelným progresem. Co stojí za takovým rozvojem “malého” sportu v “malém” městě?

Tak určitě to není pouze mým působením. My jsme se s klukama ve vedení dobře potkali. Máme jasně rozdělené kompetence, kdo za co odpovídá, když nastane nějaký problém, řešíme vše společně. Kdyžtak nad tím přemýšlím, my jsme se snad nikdy nepohádali. Nejsou mezi námi, ale i mezi našimi trenéry žádné spory. Je to takové florbalové manželství bez hádek. Myslím, že výhoda je v tom, že je nás na vedení klubu více. Jsou kluby, kde to vede jeden, dva lidi a to je prostě na palici. U nás je to lidí pět. Kolem klubu je strašně moc práce, kterou někteří lidé, což jsou u nás hráči a rodiče, třeba nevidí. Vždy jsme rádi, když nás někdo za něco pochválí, protože co si budeme, česká nátura je spíše opakem :)... A co stojí za rozvojem - máme Michala Majera, což je takový náš přerovský Taťka Šmoula, který vše shora hezky monitoruje a deleguje.

Co považuješ za největší kvality klubu, co se týká sportovního úseku?

Ne v každé kategorii hrajeme o prvenství, ale myslím si, že dokážeme v každé kategorii být konkurencí. Furt říkám, že florbal v našem kraji je o generacích, nemáme tu klub, který by v každé kategorii kraloval. Jsem rád, že ani netlačíme na pilu, co týče výsledků u těch nejmenších. Razíme cestu dlouhodobého rozvoje u hráčů, jsme v tomto hodně trpěliví. I přes to, že v našich řadách máme i hráče, kteří nejsou třeba úplně florbalově zdatní, tak do určitého věku dáváme zápasové vytížení téměř všem.

Není to ale jenom o sportovní stránce, nýbrž i o stránce manažerské? Lze stále považovat klub za amatérský nebo je tomu jinak?

Nejsme úplní amatéři, ale nejsme úplně profíci. Náklady klubu jsou na sezónu téměř čtyři miliony, což není zrovna málo. Klub zaměstnává tři lidi na plné, či poloviční úvazky. I to zázemí co momentálně máme není úplně amatérské. Řekl bych tedy, že jsme poloprofesionální klub.

V letošní sezóně hrají nejvyšší mládežnickou soutěž dorostenci. Ti nastupují v první lize dorostenců a nevedou si vůbec vůbec zle. Jaké byli cíle u této kategorie před sezónou?

Nemám rád předsezónní cíle. Připadá mi, že tím hráčům spíše svazujeme ruce. Klukům jsme před sezónou řekli, že je možné, že se z třetího koše nepodíváme. Ne, že bychom jim nevěřili, ale dlouho jsme tuhle ligu nehráli a soupeře jsme moc neznali. Navíc půlka týmu jsou ještě starší žáci, takže jsme k té lize přistupovali s respektem. Jedeme zápas od zápasu, snažíme se vyhrát co nejvíc zápasů. Výkony jsou u nás teď trochu jako na houpačce, marodka, lyžáky. V průměru se hýbeme někde ve středu tabulky mezi druhým a třetím košem, což bych před sezónou bral. Když jsem ale viděl v jakém stavu je druhá liga dorostenců u nás v kraji, kde soutěž hraje pět týmů, tak si myslím, že jsme to s tím riskem jít do této ligy udělali dobře.

Jak hodnotíš dosavadní průběh sezóny u mládeže?

U těch nejmenších, tzn. přípravka a elévci, nemá asi moc význam řešit výsledky. Tady jedeme podle nastavené kostry a jdeme trpělivou cestou v jejich florbalovém růstu. Na zápasy se snažíme jezdit v maximálním počtu, aby tu zápasovou praxi mělo co nejvíce dětí. U přípravky mám navíc radost z počtu. Mít v přípravce 45 dětí, kde půlku tvoří děti, které jsou ročníkem ještě minipřípravkáři. Jde vidět, že nábory a způsob prezentace florbalu má v našem městě výsledek. Koho ale musím pochválit jsou mladší žáci. Viděl jsem jejich přátelské zápasy s Hranicemi, které hrají “vyšší ligu” a herní projev se mi opravdu líbil. No a kategorie, kde už bereme v potaz výsledky. Starší žáci nám postoupili do nadstavby o MČR, dorostence jsem už rozebral výše. No a junioři, ti mají našlápnuto opět do Final Four a drží nadále první flek. Tam jsme myslím spokojeni. Samozřejmě vždy je co zlepšovat. Máme mladé zapálené trenéry, kteří ode mě dostávají neustále zpětnou vazbu, ať už vidím jejich tréninky v programu XPS. Takže se nesnažíme posouvat jenom u hráčů, ale taky trenérsky. Ta udržitelnost trenérů je ale obtížná. Nemáme zde vysokou školu, takže nám kluci vždy utečou pryč. Proto mám asi těch 800 zápasů :))

Co říkáš na mužský A-tým? Muži nastupují v Národní lize druhým rokem a aktuálně se motají na špici tabulky.

Klukům vyšel skvěle začátek sezóny. Bohužel, teď nás drtí šílená marodka, což se projevilo na výsledcích, ale věřím, že na play-off budeme v plné. Nováčkovská facka z minulé sezóny nám dost pomohla, protože letos se tým jeví o dost zkušenější. Michal Kořený celou sezónu míří na TOP 4. Já jsem více při zemi a celou sezónu sleduji TOP 8. V play-off je už možné vše, začíná se tam od nuly.

Co považuješ za aktuální úspěchy klubu? Především, co se týče podmínek pro hráče.

Aby tým, jehož muži hrají Národní ligu, měl dvě domácí haly, kancelář, vlastní šatnu, místnost na rozbor videa na jednom místě, či vlastní dodávku. Tím se asi každý klub na naší úrovni chlubit nemůže a strašně si toho vážíme. Podařilo se nám kromě jednoho tréninku mladších žáků dát všechny tréninky mužské složky na Start, což je pro všechny hráče i rodiče jednodušší. Máme kondičního trenéra Filipa Braunera, který se nám stará o letní přípravu u mužů. Navíc testuje všechny týmy od starších žáků a stará se o pohybovou průpravu pro všechny hráče od kategorie přípravky. Co bych možná uvítal, tak by to bylo jenom větší teplo v obou halách. V malé tréninkové se to už zlepšilo, tak uvidíme :))

V lednu jsi se poprvé zúčastnil velkého turnaje Gothia Innebandy Cup ve Švédsku. Povíš nám k tomu něco?

Byla to paráda. Kromě té 20hodinové cesty autobusem. Byl jsem v minulosti na turnaji v Holandsku, Německu, Lotyšsku, či u sousedů na Slovensku, ale tohle nemělo konkurenci. Turnaj se hrál na halách po celém Goteborgu. Nebyly to haly, spíše sportovní komplexy. Mít pod jednou střechou fotbalová hřiště, florbalová hřiště, biatlonovou dráhu, nebo zimní stadion. Tohle v Česku asi nenajdeme. Tady toho bylo několik v jednom městě. Na turnaji jsme byli jako výpomoc pro Florbal Znojmo, který měl přihlášené tři týmy u kluků. Jeden tým jsme vedli s Péťou Kavkou, kde bylo pět našich hráčů z Přerova. Zbývající čtyři kluci hráli za ostatní týmy. Každá kategorie hrála v konkurenci cca 50-60 týmů a nakonec jsme tam pro Znojmo, a to u všech kategorií, udělali pěkně výsledky. Dvě placky jsou skvělým výsledkem. 

Co mi ale utkvělo v paměti. Viděl jsem zde fotbalový zápas dětí, cca ve věku 10 let. Rodiče a trenéři seděli bez emocí na tribuně, děti si hrály turnaj a navíc to pískal stejně starý kluk, jako byli hráči. Neumím si představit, že by jsme tohle udělali u nás v ČR třeba na turnajích přípravky, či elévů. To by některé rodiče šíleli. U nás to jsou u těchto kategorií samé emoce, ambice a touha po výsledku, každý chce mít doma top florbalistu a pokud možno rychle, až je mi z toho někdy zle. Kdyby se podobný systém výchovy nastavil i v Česku, byl bych naprosto spokojený.

Máš nějaké cíle v následujícím roce či dvou, kterých bys rád dosáhnul?

Nejsou to výkonnostní cíle. Spíše organizační. Chci vrátit skills tréninky pro mladší talentovanou mládež, brankářské tréninky a momentálně už řeším trenéry na příští sezónu. Rád bych měl u každé kategorie jiného trenéra, abych nemusel ať už já, Filip Brauner, či Peťa Kavka být u třech týmů zároveň. Poslední bod bude sehnat asistenta k Michalovi Kořenýmu do A-týmu. A samozřejmě budeme pokračovat v náborech. Takže uvidíme, jak se nám to vše povede.

S kým dalším by sis rád přečetl rozhovor na klubovém webu?

S Taťkou Šmoulou, ať nám přiblíží svůj pohled na klub a na jeho práci :))

Díky za rozhovor. Ať se daří!