V klubu působíš už poměrně dlouho. Jak ses vlastně dostal k trénování?

K trénování jsem se dostal v roce 2009, kdy jsem měl na starost kroužek na ZŠ Svisle. V té době měl náš klub problém s počty v mládeži, kromě juniorů a starších žáků jsme prakticky neměli žádné jiné kategorie a tak nám s mládeží pomáhala florbalová škola Teiwaz pod vedením Petra Dadeje. Ten sháněl trenéra do kroužku, tak jsem se přihlásil. V té době by mě vůbec nenapadlo, že u toho vydržím tak dlouho a že prakticky z koníčku se florbal stane moji prací a živobytím.

Kdy sis poprvé řekl, že trenérství pro tebe není jen „něco navíc“, ale něco, čemu se
chceš opravdu věnovat?

Byl to rok 2015. Český florbal rozjel program podpory, tzv. PP3 zaměřený na podporu oddílů, který finančně přispíval jen vybraným klubům v ČR. Mezi tyto kluby jsme se zařadili i my, kdy jsme museli projít nějakým výběrovým řízením a splnit veškeré podmínky pro získání této dotace, Musel jsem rok studovat licenci B, aby nás do programu vzali, což bych přirovnal k bakalářské práci s následnou obhajobou. Nebyla to úplně sranda, když se na to zpětně vzpomenu. Hraní florbalu a trénování mě v té době ale neskutečně bavilo. Byl jsem pánem svého času, což už teď úplně říci nemohu.

Kdybys měl z těch 1000 zápasů vybrat jeden, na který nikdy nezapomeneš, který by
to byl a proč?

Byl to hned ten první. Trénoval jsem starší žáky a za celou sezonu jsme vyhráli dva zápasy. A to hned na prvním turnaji v Prostějově. Porazili jsme Lipník 6:5, rozhodující gól vstřelil Radim Otáhal z půlky hřiště, protože gólman soupeře se díval, jaké je venku počasí. Druhý zápas jsme vyhráli kontumačně s Playmakers Prostějov (zápas jsme prohráli), ale kluci z PV zapomněli zaplatit licence hráčům, takže tři body byly doma :)))... Zbývající všechny zápasy v sezóně jsme suveréně prohráli, hodně z nich nedohráli,
protože v té době platilo pravidlo, že jakmile byl zápas o 15 branek, zápas se ukončil. Některé zápasy končily i ve druhé třetině :)))

Zažil jsi během těch 1000 zápasů nějaký moment, kdy sis jako trenér řekl „kvůli
tomuhle to všechno stojí za to“?

Myslím, že těch zápasů bylo hafo. Největší emoce jsou samozřejmě na těch dětských mimoligových turnajích, kde bývá většinou odlišná atmosféra, než u ligových zápasů. Týmy spolu tráví veškerý společný čas, stmeluje se kolektiv a to nejen v týmu, ale taky mezi rodiči. Zažil jsem hromadu velkých zápasů, které měli všechno - góly, emoce, otočky zápasů, nájezdy. A když tyhle zápasy pak končí výhrou, tak se dostaneš do bodu, na který se v této otázce ptáš. Samozřejmě nemůžu opomenout postupový zápas mužů s Horní Suchou do Národní ligy, kde jsem byl v pozici hrajícího asistenta. Větší nával emocí a štěstí jsem ve florbale nezažil a podle mě asi už nazažiju.

Změnil se podle tebe během těch 1000 zápasů tvůj pohled na florbal a na trenérství?

Samozřejmě. Florbal se obecně strašně rychle vyvíjí. Když se podívám, jak jsme vedli tréninky deset, pět nebo dokonce tři roky zpět. Hodně věcí bych dělal jinak. V dnešní době řešíš jaký trénink na co zaměříš, kondici, skills tréninky, brankářské tréninky, natáčíš a stříháš videa, máš tréninkové programy a aplikace, kde si chystáš tréninky. Já osobně sleduji, jak trénují v jiných klubech nejen u nás, ale i v zahraničí, inspiruji se taky z jiných sportů. Teď je to úplně jiná doba, než co byla třeba deset let zpět. Musíš prostě držet krok s dnešní “moderní” dobou florbalu a umět si věci vyhodnotit, změnit, či si jako trenér přiznat chybu, aby ses mohl posouvat dále. Zároveň už nejde pracovat s každým týmem stejně, jako si pracoval například v dané kategorii předchozí sezónu. Co si budeme, florbal v menších a středně velkých klubech, jako jsme my, je hodně o generacích a jako trenér si musíš vyhodnotit, kde tě nejvíc tlačí pata a kde ten tým má silné a slabé stránky. Co se týče mě, hodně taky vnímám, že na některé věci se více dívám z pohledu rodiče, než trenéra a to od doby, kdy mám doma taky dvě ratolesti.

Za svou trenérskou kariéru jsi potkal obrovské množství hráčů. Je nějaká vlastnost,
kterou u svých svěřenců oceňuješ úplně nejvíc?

Soutěživost. Tady jsem nemusel dlouho přemýšlet. Je to věc, se kterou u dětí dost bojujeme, ale co vím, bojují s tím dá se říci ve vícero klubech. Nevím jestli je to dnešní dobou, nebo generací, nedokážu říct. Těší mě ale, když se hráči na tréninku sami namotivují, nahecují, počítají si skóre, o něco hrají. Taková ta zdravá soutěživost - rivalita, kdy hráči neberou trénink, jako trénink, ale jako soutěž. Pak v tom tréninku vidíš ty pravé emoce, chuť zvítězit. Nejvíc mě ale těší, když si tyhle věci hráči nastavují sami a nemusí jim pravidla - motivaci určovat trenéři.

Co je podle tebe nejtěžší na práci s mládeží?

No zaprvé jsou to počty, aby si ty děti na tréninku vůbec měl. Musíš pracovat s nábory a vymyslet takovou formu náboru, aby si děti a rodiče přesvědčil, že florbal je ta správná volba. Doba je těžká a bude hůř. Teď ti chodí ještě tzv. “covidové děti “. Čeho se ale bojím, že v budoucnu bude mít hodně sportovních klubů, včetně nás, problém s počty. To je můj největší strašák. Protože pokud si neuděláš to podhoubí v přípravce, tak se pak v budoucnu jenom vezeš. No a pokud mám brát práci s mládeží na tréninku, či zápasech, tak je to práce s různými charaktery vybraných jedinců :)

Jak se podle tebe změnil klub od doby, kdy jsi začínal, do dneška?

Jako by si porovnával černobílý nebo barevný film. Podmínky, které momentálně v Přerově máme, nebo co kluby mají dnes, to se nedá vůbec srovnávat s dobou, kdy jsem s florbalem začínal. Za nás jsme trénovali v neděli ráno, domácí zápasy jsme hráli v Hranicích, či Morkovicích, protože v Přerově nebyla hala. Tréninky probíhaly formou, že se vůbec nehrálo 5 na 5, protože takovou halu jsme v Přerově neměli k dispozici. Byla jenom sokolovna a nic víc. Na tréninku nás bylo sotva deset a na zápasy jsme jezdili převážně vlakem. Dnes máme vlastní kancelář, šatnu, posilovnu, dvě tréninkové haly, dodávku na zápasy, tři tréninky týdně pro každou kategorii a pomalu pětimilionový rozpočet. Zároveň se změnily ambice hráčů, rodičů a to tu nebudu vytahovat přestupovou politiku, to je naprostá šílenost, co se v posledních letech děje. Doba, kdy jsem začínal, to byl oproti té dnešní době naprostý pravěk.

Jak moc se liší náš klub v porovnání s většími kluby. Pomýšlí klub na 1.ligu mužů?

Začnu takhle. Pro klub, který hraje Národní ligu v mužích, jsme dle mého názoru vybudovali dobré podmínky. Věřím, že si toho většina našich členů určitě váží, nebo od teď bude vážit :)...Najdou se ale i takoví, pro které je furt málo, či berou tyhle věci a služby, jako samozřejmost, což mě někdy strašně ubíjí. Kolem klubu je hromada práce, kterou lidé vůbec nevidí. Nejsou to jenom tréninky a zápasy, ale je to naše každodenní řehole. Jen zřídka se najde den, kdy se jako vedení nezkontaktujeme a nic neřešíme. Proto jsme rádi za každou pochvalu, která se nám dostane, protože to člověka opravdu potěší a povzbudí k další práci. V porovnání s kluby z 1.ligy, či Superligy mužů si myslím, že strádáme počtově, ať už hráčů, trenérů, vedoucích, či lidí v managementu. A rozhodující jsou finance, což je hlavní bod, který potřebuješ, aby si hrál ve vyšší soutěži. Takže motivace by byla, ale rozhodující jsou peníze.